CZ | EN | DE

Pavel Kryz

Chronologie

Rodina

Pavel Kříž se narodil v roce 1959 v Praze. Jeho rodiče pochází ze středostavovských rodin. Dědeček z otcovy strany byl v době okupace Československa jako levicově zaměřený intelektuál a antifašista zatčen a zemřel v koncentračním táboře. Babička vychovala sama tři děti.

Otec Karel Kříž byl v 50tých letech okolnostmi přinucen stát se horníkem v uranových dolech v Příbrami. Později pracoval jako elektrikář ve stavebním podniku.

Matka Irena Křížová /Uhrová/ pochází ze smíšeného česko německého manželství. Rodina drobného podnikatele žila v Sudetech, ale v roce 1939 se přestěhovala do Prahy. Po válce se již do Sudet nevrátili. Přestože rodina během okupace jasně prokázala svůj postoj k nacismu, byla po válce komunistickým režimem diskriminována.
Ani jednomu z rodičů  nebylo umožněno studovat. Nikdo z rodiny nebyl v žádné době členem KSČ.

Dětství 1959–1974

Rané dětství prožil Pavel Kříž ve Velké Chuchli, tehdy idylickém pražském předměstí. Bydlel s bratrem a rodiči v děleném bytě ve stejném činžáku jako prarodiče. Dlouhá léta zde jeho dědeček pracoval jako domovník a zároveň promítač filmů v biografu v přízemí domu. Jako dítě trávil Pavel Kříž mnoho času v promítací kabině, kde shlédl snad všechny filmy té doby. Objevil pro sebe nový, kouzelný a rychle se rozvíjející svět filmu. Městečko bylo plné kontrastů, pitoreskních obyvatel, nedělních výletníků, bývalých i současných žokejů, statkářů a chovatelů koní. K nejjasnějším vzpomínkám na rané dětství budou vždy patřit černobílé filmy, letní koupání ve Vltavě, ulice s koňmi a rozlehlé závodiště, které každou neděli ožívalo nadšenci dostihového sportu.

Venkovská idyla lezení po stromech, běhání po lesích a místních sadech skončila v létě 1967, kdy se celá rodina přestěhovala do nového bytu na sídlišti na druhém břehu Vltavy. Éra předměstského života byla u konce a začalo období života v realitě nově vznikající městské periferie. Změnila se scéna i rekvizity. Sady, louky a lesy nahradily hrubé stavby domů s lešením, hluboké výtahové šachty, výkopy plné vody, trčící armatury a hromady kabelů.

Jako většina pražských dětí i on prožil se svými rodiči léta 1968–69 prohlídkou okupačních tanků, sbíráním trikolor a okukováním stop po kulkách na fasádě Národního muzea.

Léta 1968–1974 byla léta prožitá ve schizofrenní společnosti, kdy se doma běžně mluvilo jinak než ve škole a na veřejnosti. Vnímal vše pouze okrajově, protože v této době už bylo hlavní náplní jeho volného času kreslení a malování.

V roce 1974 si podal přihlášku na "Střední odbornou školu výtvarnou" (tzv.Hollarku), dnes Střední umělecká škola Václava Hollara. Přestože velmi úspěšně absolvoval talentové zkoušky, nebyl na tuto školu z kádrových důvodů přijat. Strávil proto následující půlrok na gymnáziu Pražačka. Toto období pokládá za nejtěžší ve svém životě.

Hollarka

V pololetí prvního školního roku přestoupil na "Hollarku". Tato škola pod vedením prof. J. Vondráčka byla naprostým opakem normalizačního gymnázia. Svět se rozzářil a konečně pro něj začalo mít studium smysl. Zde se ve svých 16ti letech setkal s kolektivem přátel a pozdějších kolegů zapálených do výtvarného umění. V průběhu čtyř let se seznámil se všemi grafickými a malířskými technikami, základy fotografie, sochařství a modelářství. Se svými spolužáky zůstávali ve škole dlouho do večera a naplno tak využívali podmínek pro práci, které jim škola poskytovala. Byla to pro něj nejhezčí studentská léta. Po maturitě 1978 byl přijat na AVU na obor malba.

AVU

Po dvouleté přípravce, kde se drilovala realistická kresba a malba, vstoupil ve třetím ročníku do atelieru figurální malby prof. K. Součka. Zde se setkal se silnou pozitivní atmosférou a s relativní svobodou výtvarného projevu, kterou zaštiťovala osobnost prof. K. Součka, tehdy již nemocného, bývalého bohéma a bouřliváka, člena skupiny 42. Zastihl tak ještě poslední léta na pražské AVU předtím, než odešla stará generace umělců a nahradila ji praktičtější generace nová. V roce 1985 zakončil studia na AVU diplomovou prací, za kterou mu byla udělena cena AVU. Jednalo se o cyklus obrazů s námětem ženských aktů "modelky", přípravný karton pro kamennou mozaiku a ilustrace ke knize "Sedm pater" od Dina Buzzatiho.

Rodina / Práce 1986–1992

Po absolvování vojenské služby (Slovensko 1985-1986) se mu narodí syn, ožení se a snaží se živit rodinu ilustracemi knih, účastí na podpůrných stipendiích a prodejem obrazů.

Jeho první výstava v Klubu spisovatelů je vlastně přehlídkou ilustrací a podobně působí i další výstava v Ústavu makromolekulární chemie. V těchto letech začíná používat k signování obrazů pseudonym KRYZ. Od roku 1987 se začíná živit také jako restaurátor nástěnných maleb. Touto prací řeší své existenční problémy a zároveň se mu otvírá cesta k vlastní tvůrčí svobodě bez společenské cenzury. Tehdy se odklání od figurální malby a začíná hledat nové výtvarné formy v dekorativní tvorbě. Vytváří na obrazech husté sítě a buduje tak na téměř monochromních plátnech svébytný měnící se prostor imaginárních výstupů.

Tato jeho tvorba vrcholí v roce 1991–1992 při studijním pobytu v Tessinu ve Švýcarsku. Vytváří zde množství nadčasových pláten na průsvitných materiálech a tkaném dekorativním textilu. Zpracovává také žánrové xerokopie a pracuje se starými fotografiemi. Na konci stipendijního pobytu vystavuje zde vytvořená díla v „Pallazo Morettini“ v Locarnu .

Narození dcery (1992) ho vrací zpět do Čech, mezi přátele a kolegy (J. Žáček, V. Merta, M. Titlová, P. Malovaný) a také k restaurování nástěnných maleb. V Tessinu nalezl a vyzkoušel množství výtvarných forem a technik, které použil ve své další tvorbě. Tyto formy prezentuje na velmi úspěšné výstavě "ZVISCHENZEIT" v galerii Behémont (1992).

Po nově nabytých malířských zkušenostech dospívá v dalších letech až k minimalistické poloze malby. Maluje černobílé obrazy (ČERNOBÍLÁ, galerie Future, 1993), vytváří koláže z fotografií dávných filmových hvězd (FORMÁLIE, galerie Nová síň, 1994; KOLÁŽE, galerie Atrium, 1995) a maluje bílou barvou na průsvitnou hedvábnou látku. Toto období vyvrcholí výstavou "BÍLÁ" v galerii Pecka v roce 1998.

Od svého návratu z Tessinu realizuje až do roku 2000 své tessinské idee a nápady. Během těchto let se ve své formální a později koloristické tvorbě absolutně očistí od školských vlivů a po odchodu z kolektivu autorů galerie Behémont (1994) i od tlaku umělecké společnosti na prioritu světovosti díla, který vytvářela polistopadová garnitura.

Přelomový rok jeho tvorby představují léta 1999–2001. Tehdy se ve své tvorbě zříká intelektuální formy ve prospěch malby samotné, malby, která mu přináší potěšení a která je absolutně svobodná a nepodobná žádnému z děl, která kdy maloval. Na prvních obrazech (2001) si ověřuje nové malířské tvarosloví a inspiruje se  mistry klasické malby (Ingres a Giorgione). Obrazy "Venuše" a "Odaliska" vytvářejí novou figurální řeč jeho malby. V té době se už naplno vrací k realistické malbě, především k malbě figurální, kterou vystudoval a která teď v jeho díle zaznívá nebývalou silou. V letech 2001–2002 se mění i jeho rodinný život. Rozvádí se a stěhuje se od rodiny do bytu, který mu po čase slouží i jako atelier.

Současnost

Od roku 2007, kdy má atelier v bytě, se s novou energií vrhá do práce, jakoby léta spal a nyní si vše musel vynahradit. Jeho spektrum je přitom velmi široké. Maluje krajiny, zátiší, portréty a výjevy z ulice. Zaznamenává scenérie z filmů, fotografií a rozpracovává je jako abstraktní náměty, které se nakonec spojují v realistický celek. Objevuje novou svobodu projevu právě v realistické malbě. Malba se pro něj stává samostatným výrazem bez jakéhokoli poučování diváka, sama buduje pocity a vztahy k divákovi. Autor přibližuje a umocňuje zážitek z vizuálního pohledu na věci okolo sebe, naservíruje ho divákovi a věří, že si dílo samo otevře cestu k srdci člověka a osloví ho. On prostě jen maluje. Obsahem obrazů se stává pouze námět či téma a forma malby ho povyšuje nad jakékoli spekulace a uměleckou ideologii. Existuje pro něj jen obraz jako svébytné malířské dílo. Jeho plážové výjevy jsou tedy pouze obrazy slunce a lidí na písečné pláži. Postavy samostatně nemají žádný význam, jsou jen světelným odleskem zářivé pohody.

Každý z jeho obrazů se stává jakousi mantrou, u které se lidé dokážou radovat i plakat. Bez expresivních gest vytváří plátna, která žijí svébytným životem, zcela se dožadují pohledu diváka, přivlastňují si ho a podmaňují. Konec roku 2008 a rok 2009–2010 jsou velmi plodným obdobím. Maluje tak, jak vždy toužil, barva se pro něj stává prostředkem komunikace mezi ním a divákem.