CZ | EN | DE

Pavel Kryz

Malířské proměny Pavla Kříže, J.Kapusta junior, 2006

Malířské proměny Pavla Kříže

Pavel Kříž (Kryz) absolvoval roku 1984 v ateliéru figurální malby Karla Součka na Akademii výtvarných umění v Praze. Školu opustil a uměleckou dráhu nastoupil jako malíř své doby, ovšem nikoliv oběť jejích vlivů a tlaků, které do půli 80. let na jeho generaci působily. Vsadil na vlastní cítění, názory a také uměleckou tradici. V té době již restauroval nástěnné malby, nejčastěji ornament v klasicistní architektuře. Intuitivně vnímal a akceptoval řád, stavebnost, linearismus staveb, ve kterých působil, a jejich převážně dekorativní výzdobu. Působení architektury našlo výraz v jeho kresbách, grafikách a obrazech v generálním rastru, základní konstrukci díla; detaily architektury a řetězící se malířské ornamenty se pak promítly v jejich detailu, rytmu a barevnosti. Je to příznačné pro obrazy závěru 80. let, vystavěné na principu zmnožení dílčího motivu a jeho rytmickém opakování v celé obrazové ploše. Někdy nabyly vrchu monumentalizující tvarový a lineární rytmus a geometrická přísnost, častěji však pod nimi se vzpínala svobodná nervní kresba přetvářející pocity z historických ornamentů i vzorů, pro jejichž estetické schopnosti a účinek projevil velké porozumění. Tyto hravé trpělivě a s chutí tvořené obrazy plně tkvěly v mentalitě kreslířské.

Od roku 1990 dere se na povrch obrazů dosud latentní malířská smyslovost. Barevně specifičtější plochy nesou štětcovou kresbu obsahu odvozeného z přírody. Smyslovost i smyslnost proniká do pláten prostřednictvím abstrahovaných rostlinných inspirací a z fotografií vyprecizovaných žen. Stále znovu opakovaný znak, nyní i nově geometricko–abstraktní a figurální, v jiné perspektivě komunikuje malířskou sytostí s převážně barevně jemným pozadím. Obrazy 90. let jsou harmonizací transpozic dekorativních vzorů, geometrické abstrakce a kreslířských a malířských kreací. Samy o sobě stojí pak obrazy počítající s kontrastem ploché fotografie a na ní aplikované malby v podivuhodně prostorové a ornamentální expresi. Je však příliš patrné, že Křížovo malování prozatím zůstává sytým dynamickým, většinou monochromním kreslením barvou organizovaným, limitovaným a vyvažovaným ornamentovým a geometrickým řádem.

V roce 2001 Pavel Kříž namaloval akvarelem obrazy Jablíčka a Hrušky. Od předchozích se lišily tím, že na nich prvně, jinak, než jen aplikací fotografie ženského aktu, malířsky postihl realitu. Kromě toho nechal z plodů, zcela proti svému zvyku, stékat bez usměrnění barvu. Tento postup opakoval i na jiných obrazech. Přestože si nadále uchovaly vzhled a náladu více či méně volných vzorů tapet nebo dekorů válečkem kladené nástěnné výmalby, znamenaly v jeho malířské tvorbě přelom. Ač nenásilně, přece jen pronikavě v nich narušil svůj dosud pěstovaný a opatrovaný umělý řád bezchybné, esteticky i technicky dokonalé dekorativnosti svobodným malováním. Od roku 2003 vytvořil řadu obrazů lavírovaných akvarelem na tónovaný šeps, ve kterých postupně vše, co do té doby v obrazech ve svrchovaně seriózní a vyvážené míře bylo komponováno,uvolňuje a vymaňuje z dosavadního řádu.Rukopis ztrácí na pevnosti, barevné ukázněnosti a stále častěji se uvolňuje v nevázané, ale jisté malbě,vytěsňující nakonec i fotografii. I jednotlivé motivy se opakují již jen omezeně, svou malbu počal důmyslně obrozovat.

Pavel Kříž vždy soudil, že obraz patří k lidem a že jim má přinášet radost a potěšení. Tuto myšlenku také od počátku naplňoval. Neztělesňoval proto, co člověka irituje, stresuje, trápí. Svou tvorbu jednoznačně podmínil starodávnou estetikou nástěnného ornamentu obytných interiérů. Nechal se zajmout krásou, výtvarností a cílevědomě usiloval o zlidštění umění dneška vytvářením harmonického kontrastu tradičního výtvarnictví a současného myšlení a malování. Je dobře vidět, jak zažíval radost z ornamentu ve svých vlastních malířských adaptacích v jeho statickém i zvichřeném podání. Zřetelně projevil i svůj vztah k figuře vkládáním krásných ženských tělesných forem do obrazu principem koláže. Nakládal s nimi jak momentálně potřeboval, tedy jen jako s ornamentem, dokonalým tělesným znakem, symbolem oživujícím malířskou realitu a jejím rozvíjením ve skutečnost jinou.

V 80. a 90. letech Pavel Kříž vytvořil geometricko–dekorativní svět s multiplikovanými rostlinnými a figurálními prvky v celé ploše díla, krajinu čisté výtvarnosti, v níž obsáhl, co následně ztělesnil nově uvolněnou malířskou řečí. V roce 2004 jako by zapomněl, co dělal dříve. Namaloval několikrát Hory. Sumární pohledy na zasněžená horská panoramata akcentující neklidnou obrysovou linii horizontů a studené rozlehlé valérové plochy. Tady mu transpozice reality horského reliéfu do jemných, barevně střídmých obrazů bez perspektivy umožnila krásnou japonizující kaligrafickou stylizaci. Podobně se mu dařilo i v obrazech štěňat na sněhu. Potom s nehledanou, okamžitou jistotou namalovalo Odalisku a Venuši, impozantní variace ženských aktů mistrů klasicismu a renesance Ingrese a Giorgioneho a rozšiřující pevnou klasickou malbu o uvolněné, radostné polohy. Vznikly i další obrazy, obrysem koncentrovaný figurální portrét Hana a malířsky svrchované Dorty, již zcela osvobozené od dekorativního pozadí.

Už někdy krátce po roce 2000 namaloval Pavel Kříž Nedělní odpoledne. Tím obrazem začíná v jeho tvorbě plnit podnětnou úlohu nálada, atmosféra místa, obecně denní pocity. S okamžitými podněty pro obrazy souvisí přirozeně jejich námětová různost. Jejím důsledkem je definitivní zavržení a rozpad dosud univerzální svazující konstrukce díla, výsledkem rozostření kompozičních hranic, kresby a zrození dojmové, lyricky expresivní malby. Malíř vstupuje do různých stylových vod a rukopisnou i barevnou dikci městských krajin s lidským prvkem mění případ od případu třeba i diametrálně. Pocity a nálady z denního času, atmosférického stavu a konstelace místa však přenáší akvarelem na plátno i papír vždy uvolněně, s malířským gustem.

V posledním roce vytváří inspirace pro své imprese uměle. Programově staví na kontrastu ostrosti a měkkosti forem i linií a v destrukci skutečnosti postupuje dál. Z televizní obrazovky získává fotoaparátem zkomolený libovolný moment reality lidského života nebo prostředí a pomocí počítače zpracovává rozostřené detaily přes optiku oka. Cítí a vnímá tak zprostředkovanou figurální realitu jako abstrakci, stejně jako dříve na stěnách podobnou roli plnící historický ornament. Pavel Kříž uplatňuje od počátku své tvůrčí cesty princip, který je podstatou výtvarného umění, spočívající ve vyváženosti ztělesněné reality – míry její stylizace a dekorativní složky díla. K pochopení a ověření této zásady si dopřál dostatek času, takže vývoj jeho díla probíhal zvolna, s jistotou. Patří k umělcům osvobozeným upřímnou tvůrčí radostí.

Jan Kapusta Ml.