CZ | EN | DE

Pavel Kryz

Filmové hvězdy stárnou tajně

Petr Nedoma, formálie 1994, atelier

Na počátku byla nám neznámá, ale přesto skutečná žena – herečka. Byla vyfotografována a začala fungovat jako filmová hvězda. Proměnila se v ikonu. Cílem nebylo pouze reprodukovat její tvář a vzhled, i když samotná reprodukce, v případě hvězdy záměrně mnohonásobná, zastavuje čas a proměňuje živou realitu ve znak výrazně aranžovaný, upravovaný a promyšleně manipulovaný k nějakému pomyslnému ideálu. První a rozhodující krok k vytváření aury sakrality formou manipulace se skutečností do formy, tvaru, způsobu ikony, „svatého“ obrazu, idealizované skutečnosti, byl učiněn, mimo jiné, cestou reprodukce. Znak idealizované ženy vytržené z původní jedinečnosti a zároveň všední mnohosti, byl vytvořen manipulací se skutečností a určen k manipulaci se skutečností. Fotografie nějaké skutečné ženy byla určena jako ideál k ovlivňování okolí. Žena se v duchu modernismu stala zástupným znakem, vzorem, ikonou či modlou mnoha dalších žen (a mužů). S určitým časovým odstupem funguje znak, fotografie, jako kterákoliv jiná realita. Třeba svou faktickou existencí obohacenou o rozšířené sematické pole, které se vytvořilo trváním v čase.


Dnes Pavel Kříž tuto realitu předvádí, výtvarně zpracovanou, jako novou realitu s vědomím jejich znakových hodnot. Reference o skutečné ženě na fotografii jsou podružné. Podstatná je realita fotografie, s níž je zacházeno jako s reálně existujícím znakem. „Realita je hra znaků a umění jako hra se znaky je reálné jen jako součást této hry.“ (St. Hubík, postmoderní kultura, str.45) Tato hra nepřináší nová témata, ale odkrývá pouze to, co modernismus soustavně zakrýval ideologizací, která vždy ráda pracuje se znakovým zjednodušováním.


Kříž zcela samozřejmě opouští praxi a práci s živým modelem. Jeho východiskem není „příroda“, ale již jednou zformovaný (a použitý) produkt, jehož původní konkrétnost a jedinečnost v jeho práci zaznívá již jen jako vzdálené echo. Takto uchopená fotografie má mnohem blíže k virtuální realitě dnešním počítačem vytvořeného umělého světa než ke konkrétní ženě kdesi na počátku, o níž navíc téměř s jistotou můžeme říci, že je dnes mrtvá. I přes známý fakt, že filmové hvězdy stárnou tajně. Vytváření idolů, hvězd, znakových figur se dělo zdůrazňováním aury jedinečnosti a neopakovatelnosti, distancí od všedního dne. Zároveň však bylo opět zacíleno do nejvšednějšího dne, kde idol na bázi kontrastu dráždil a nabádal k následování. Tedy, aby se znak stal předobrazem.


Ač se W. Benjamin obával, že snadnou reprodukovatelností se aura jedinečnosti díla vytratí či zruší, masmedia, mezi něž takto užitá fotografie jistě patří, právě naopak nekonečným rozmnožováním auru vytvářela. Skrytý poklad má jen pomyslnou hodnotu. Aura ikony se vytvářela také fyzickou nedostupností skutečné herečky. Vhodně využité relikty magického myšlení ve vrstvách nevědomí konzumentů vykonají své a zástupný obraz začne sám zářit zlatavou září. „Zlatí hadi zlatě kadí“ (P. Nikl).


Dnešním nadužíváním znaků, vytvořených na principu jednoho kódu, se však jejich aura opět vytrácí, znaky se banalizují a rozpouštějí v opětovné všednosti. Kříž postupuje proti proudu tohoto fenoménu. Už jen tím, že použil starou fotografii z doby, kdy ještě nefungovala dnešní nadprodukce. A navíc se opřel o zduchovnění staré fotky v čase, kdy, ač byla fabrickou reprodukcí, se opět jedinečnou se zvýrazněnou aurou. Principem Křížovy práce je reprodukce auratisovaného reprodukovaného obrazu dnes již naprosto indiferentní neznámé ženy. Její tehdejší místo na světě si dnes již jen domýšlíme a je naznačeno pouze formou reprodukovaného portrétu. Tedy podle míry znakovosti jejího zobrazení. Zpětně se snažíme ze znaku rekonstruovat původní neredukovanou realitu.


Současné umění již pracuje na ose znak – znak a nikoliv v modernistickém kódu skutečnost – znak. (Situaci by mohla zkomplikovat úvaha o fotografii, znaku, jako o nové skutečnosti). Ve vztahu znak – znak, kterého si je Kříž plně vědom, odpadá problém reprezentace skutečnosti, či v tomto případě přesněji (dokonce) reprodukce skutečnosti. Podstatné je napětí mezi znakem, původní fotografií, a nově vytvářeným znakem, výtvarným dílem. Kříž tento princip ještě znásobuje nejen zmnožením původního (již jednou reprodukovaného) znaku, ale i vytvářením opakovaných kresebných znaků – rastru obklopujících a překrývajících mnohdy tvář oné divy.

Petr Nedoma