Texty k výstavám

pavelKryz

 " BEATA SOLITUDO"/ Blažená samota, Galerie v přízemí, Novoměstská radnice, Praha, 2022

Pavel Kryz patří ke generaci, která nastupovala v osmdesátých letech. Časem se ukázalo, že z ní vyrostla řada výrazných individualit, které se postupně vydávaly rozdílnými cestami. Kryz se věnuje různým tematickým okruhům, jako jsou lidé, krajiny, zátiší nebo také ornament. Vychází nejen ze současné skutečnosti, ale i z vývoje výtvarného umění v minulých epochách nebo pak z principů uplatňovaných v dalších tvůrčích oblastech, především ve filmových příbězích, z nichž si vybírá konkrétní momenty, které jsou pro ně charakteristické.

Jeho tvorba působí velmi příjemně, představuje rozmanité situace všedního života. Vyzařuje z ní pohoda, ale promítá se do ní i napětí, které ovládá současný svět. Na dnešní společnost nahlíží s lehkou ironií, s jemně kritickým přístupem ke všemu, co nás obklopuje, co tvoří naše prostředí. Inspiruje se dnešním životním stylem s jeho materiálním dostatkem a zároveň s jeho povrchností, pramenící z touhy po co nejsnadnějším dosažení cílů.

Pavel Kryz dokáže citlivě vystihnout zdánlivě jednoduchou cestu k úspěchu, s nímž však může být spojená vnitřní prázdnota. Jeho obrazy či celé jejich řady, ve kterých se dané příběhy odehrávají, mají několik významových vrstev. Působí na první pohled poklidně a přívětivě, ale zároveň se v nich mohou ukrývat dramatické děje.

Důležitým tématem, kterým se Pavel Kryz zabývá, je intimita. Možná, že se jí při dnešním roztěkaném a přitom materiálně zaměřeném způsobu života dá dosáhnout mnohem obtížněji než v dobách, kdy se žilo podstatně skromněji. Některé obrazy působí romanticky, trochu jako sny, kterými se můžeme odpoutat od každodenní reality, od všedních činností zaplňujících většinu našeho času.

Malba Pavla Kryze působí přístupem k tématům i technickým řešením spíš klasicky, ale upoutá hlavně osobitým vnímáním vztahů mezi lidmi, citem pro vystižení atmosféry.

PhDr. J. Machalický

Pavel KRYZ – AD REM, K věci, galerie Pecka 14.9. – 1.10.2020

Pavel Kryz tentokrát vystavuje kolekci obrazů z posledních let, ve kterých se projevuje jeho bohatá imaginace, s níž spojuje zdánlivě nespojitelné motivy. Jeho malba působí svou příjemnou atmosférou a ztvárněním zdánlivě všedních a přitom vždy trochu záhadných situací. Navazuje tak na stále živý odkaz magického realismu počátku minulého století, který překvapoval zvláštními, nečekanými a na první pohled nepochopitelnými vztahy.

V obrazech Pavla Kryze se prolínají obyčejné děje s příběhy, které mohou působit až znepokojivě a vyvolávat nejistotu a otázky, co všechno se stane nebo co by mohlo stát a co asi vzniklé vztahy naznačují.

Malíř tak vzbuzuje naši zvědavost a rozvíjí představivost diváků, kteří se nad obrazy mohou zasnít, rozjímat nad nimi nebo si vychutnávat jejich náladu. A každý si může představovat pokračování příběhů podle vlastní zkušenosti, podle toho jak má bohatou fantazii. Tvorba Pavla Kryze dokládá, že současný pohled na naše prostředí, na současný svět lze působivě vyjádřit nejen novými médii, ale i klasickými výrazovými prostředky, tedy v jeho případě kresbou a malbou. Jeho obrazy zaujmou tím, že vycházejí z každodenních situací, které jsou však ztvárněné v nečekaných souvislostech.

PhDr. J. Machalický

„Dokonalý svět“ Galerie NoD

Téma „dokonalého světa“ vychází ze současného životního stylu, kdy celou společnost do značné míry ovládá reklama, kdy se „úspěšní lidé“ vydávají na dovolené do exotických krajů, aby na okamžik vybočili z prázdného světa byznysu či politiky do ještě prázdnějšího odpočinku v luxusních hotelích u luxusně vybavených pláží. Pak se ovšem zase brzy vracejí ke každodenní skutečnosti nekonečných porad a jednání. Řada umělců různými způsoby reaguje na dnešní převládající životní styl, ve kterém se často vytrácí obsah a smysl a jehož aktéři spěchají z jedné zbytečné schůze či diskuze do druhé s pocitem, že snad pracují. Přesto ale někde v hloubi duše musí cítit naprostou prázdnotu, s níž nakonec doklušou do cíle, aby se za nimi zaklapla víka rakví, aniž by po nich zůstalo cokoliv pozitivního kromě rozsáhlých majetků či dluhů.

PhDr. J. Machalický

K výstavě obrazů v Kutné Hoře

A. Rezler, Galerie Felixe Jeneweina města Kutné Hory, Vlašský dvůr, 6.5. – 24.5.2009

Malíř Pavel Kříž se narodil 1959 v Praze. Vystudoval malbu v ateliéru profesora Karla Součka na pražské akademii v letech 1978–1984. Z akademie si Kříž odnáší příklon k figurální malbě a k cykličnosti a snad i ovlivnění bývalého člena skupiny 42 směrem ke Křížově současné civilní tématice. Do volné tvorby se promítla také i zkušenost z restaurátorské činnosti, styk s historickou architekturou, odkud přejímá smysl pro řád a dekor. Tyto vlivy se v jeho malbě projevily však spíše v letech před rokem 2000. Základem vší jeho tvorby je vedle kresby smysl pro barvu a plné pochopení malířského vyjadřování.

Od roku 1985 vystavuje Pavel Kříž samostatně (např. Klub čs.spisovatelů, 1985; Ústav makromolekulární chemie ČSAV, 1987), v devadesátých letech zejména v nově vzniklých privátních pražských galeriích s jednoznačně vyprofilovaným výstavním profilem jako byly Galerie Béhémot (1992), Galerie Pecka (1996, 1998, 2005), Galerie Nová síň (1994) a v poslední výstavou toho druhu prezentace v Galerii Václava Špály (2006). Přestože se Pavel Kříž věnuje také kresbě a plastice, jeho doménou zůstává malba.

Pokud máme možnost sledovat podoby současné malby, jsme schopni uvědomovat si zdroje, které ovlivňují vždy konkrétní dílo a autora. Zdá se, že v posledních letech sílí v malířství tendence a potřeby vyjadřovat se aktuálními způsoby k otázce prožívání intimity. Francouzský sociolog Henri-Pierre Jeudy klasifikuje dnešní politické eskapády, mediální realityshow a současné banalizování soukromí s cílem vyprovokovat kolektivní emoce a zaplnit prázdnotu veřejného života jako triumf demagogie. Umění jako odraz své doby pracuje s tím, co se mu nabízí a využívá obratně schopnost estetizovat jevy jakkoliv jsou negativní.

K malbě reagující na antagonismy rozevlátosti doby, neukotvenosti individua prostřednictvím výjevů plných nostalgie, účelového osamocení, vzácných okamžiků relaxace v kombinaci s jejich usazováním do jakýchsi střihových záběrů opírajících se o vizualitu filmovou a fotografickou můžeme řadit i malby Pavla Kříže. Kříž si osvojil od roku 2005 techniku malby kombinace akvarelu a akrylu, která přepisuje zvolený výjev jakoby formou fotografického záznamu rozostřeného v několika obrysech prolínajících se v solarizačních závojích. Formálně je malba ale naprosto autonomní, plná jistoty, smyslu pro detail, kompozici.

Od starší volné strategie fantaskní rytmizované malby Pláž z roku 2004, která odkazuje ještě na volnější malířské postupy se chronologicky dostáváme k pracím z roku 2005. Chladnější jemné tóny zelených a šedomodrých transparentních rozmývaných ploch vyznívají rafinovaně (Letná, Pohoda, 2005) v přírodních scénách s figurální stafáží. Zvláštní kategorii představuje skupina maleb, z let 2006–2009, která zčásti formálně ale i obsahově odkazuje na příklady amerického realismu meziválečných a poválečných let, pracujícího s pocity osamělosti a izolace. Malby Pavla Kříže Pauza (2008), V pokoji (2009), nám mohou vybavit malby Edwarda Hoppera (1882–1967) nebo Andrew Wyetha (1917–2009). Jejich nostalgii, melancholickou krásu každodenního života, anonymní postavy v podivných perspektivách a zvláštním osvětlení.

Do jisté míry kalkulativní „plážové malby“ např. Rozhovor (2008) nebo Akt (2008) – další z Křížových sérií připomenou jména Marka Petersona, Daniela Pollery, Erica Fischla. Exotika slunce a moře stává se dnes možná již všední, nicméně zůstává lákavou možností úniku z reality. Atraktivitu tohoto jejího obsahu dobře znají a znali autoři tzv. „american beach painting“ či „coastal landscape art“. Křížova nahota a erotika prosluněných pláží ale postrádá Fischlovu kontroverznost a neurguje společenskou apatii vůči zvráceným vztahům, vyznívá spíš dokumentaristicky, uvolněně a povzbuzuje vnímání barev. Americká plážová malba je spojována formálně s nejrůznějšími projevy realismu od hyperrealismu po jeho volné svobodnější a osobnější přepisy jako je tomu právě u Pavla Kříže. Je zřejmé, že domácí tradice je dnes v českém umění překračována a současná česká malba má šance se zapojit do mezinárodních kontextů, jako se jí to dobře dařilo již na počátku dvacátého století v probouzejícím se hnutí modernismu.

Malířské proměny Pavla Kříže, J.Kapusta junior, 2006

Malířské proměny Pavla Kříže

Pavel Kříž (Kryz) absolvoval roku 1984 v ateliéru figurální malby Karla Součka na Akademii výtvarných umění v Praze. Školu opustil a uměleckou dráhu nastoupil jako malíř své doby, ovšem nikoliv oběť jejích vlivů a tlaků, které do půli 80. let na jeho generaci působily. Vsadil na vlastní cítění, názory a také uměleckou tradici. V té době již restauroval nástěnné malby, nejčastěji ornament v klasicistní architektuře. Intuitivně vnímal a akceptoval řád, stavebnost, linearismus staveb, ve kterých působil, a jejich převážně dekorativní výzdobu. Působení architektury našlo výraz v jeho kresbách, grafikách a obrazech v generálním rastru, základní konstrukci díla; detaily architektury a řetězící se malířské ornamenty se pak promítly v jejich detailu, rytmu a barevnosti. Je to příznačné pro obrazy závěru 80. let, vystavěné na principu zmnožení dílčího motivu a jeho rytmickém opakování v celé obrazové ploše. Někdy nabyly vrchu monumentalizující tvarový a lineární rytmus a geometrická přísnost, častěji však pod nimi se vzpínala svobodná nervní kresba přetvářející pocity z historických ornamentů i vzorů, pro jejichž estetické schopnosti a účinek projevil velké porozumění. Tyto hravé trpělivě a s chutí tvořené obrazy plně tkvěly v mentalitě kreslířské.

Od roku 1990 dere se na povrch obrazů dosud latentní malířská smyslovost. Barevně specifičtější plochy nesou štětcovou kresbu obsahu odvozeného z přírody. Smyslovost i smyslnost proniká do pláten prostřednictvím abstrahovaných rostlinných inspirací a z fotografií vyprecizovaných žen. Stále znovu opakovaný znak, nyní i nově geometricko–abstraktní a figurální, v jiné perspektivě komunikuje malířskou sytostí s převážně barevně jemným pozadím. Obrazy 90. let jsou harmonizací transpozic dekorativních vzorů, geometrické abstrakce a kreslířských a malířských kreací. Samy o sobě stojí pak obrazy počítající s kontrastem ploché fotografie a na ní aplikované malby v podivuhodně prostorové a ornamentální expresi. Je však příliš patrné, že Křížovo malování prozatím zůstává sytým dynamickým, většinou monochromním kreslením barvou organizovaným, limitovaným a vyvažovaným ornamentovým a geometrickým řádem.

V roce 2001 Pavel Kříž namaloval akvarelem obrazy Jablíčka a Hrušky. Od předchozích se lišily tím, že na nich prvně, jinak, než jen aplikací fotografie ženského aktu, malířsky postihl realitu. Kromě toho nechal z plodů, zcela proti svému zvyku, stékat bez usměrnění barvu. Tento postup opakoval i na jiných obrazech. Přestože si nadále uchovaly vzhled a náladu více či méně volných vzorů tapet nebo dekorů válečkem kladené nástěnné výmalby, znamenaly v jeho malířské tvorbě přelom. Ač nenásilně, přece jen pronikavě v nich narušil svůj dosud pěstovaný a opatrovaný umělý řád bezchybné, esteticky i technicky dokonalé dekorativnosti svobodným malováním. Od roku 2003 vytvořil řadu obrazů lavírovaných akvarelem na tónovaný šeps, ve kterých postupně vše, co do té doby v obrazech ve svrchovaně seriózní a vyvážené míře bylo komponováno,uvolňuje a vymaňuje z dosavadního řádu.Rukopis ztrácí na pevnosti, barevné ukázněnosti a stále častěji se uvolňuje v nevázané, ale jisté malbě,vytěsňující nakonec i fotografii. I jednotlivé motivy se opakují již jen omezeně, svou malbu počal důmyslně obrozovat.

Pavel Kříž vždy soudil, že obraz patří k lidem a že jim má přinášet radost a potěšení. Tuto myšlenku také od počátku naplňoval. Neztělesňoval proto, co člověka irituje, stresuje, trápí. Svou tvorbu jednoznačně podmínil starodávnou estetikou nástěnného ornamentu obytných interiérů. Nechal se zajmout krásou, výtvarností a cílevědomě usiloval o zlidštění umění dneška vytvářením harmonického kontrastu tradičního výtvarnictví a současného myšlení a malování. Je dobře vidět, jak zažíval radost z ornamentu ve svých vlastních malířských adaptacích v jeho statickém i zvichřeném podání. Zřetelně projevil i svůj vztah k figuře vkládáním krásných ženských tělesných forem do obrazu principem koláže. Nakládal s nimi jak momentálně potřeboval, tedy jen jako s ornamentem, dokonalým tělesným znakem, symbolem oživujícím malířskou realitu a jejím rozvíjením ve skutečnost jinou.

V 80. a 90. letech Pavel Kříž vytvořil geometricko–dekorativní svět s multiplikovanými rostlinnými a figurálními prvky v celé ploše díla, krajinu čisté výtvarnosti, v níž obsáhl, co následně ztělesnil nově uvolněnou malířskou řečí. V roce 2004 jako by zapomněl, co dělal dříve. Namaloval několikrát Hory. Sumární pohledy na zasněžená horská panoramata akcentující neklidnou obrysovou linii horizontů a studené rozlehlé valérové plochy. Tady mu transpozice reality horského reliéfu do jemných, barevně střídmých obrazů bez perspektivy umožnila krásnou japonizující kaligrafickou stylizaci. Podobně se mu dařilo i v obrazech štěňat na sněhu. Potom s nehledanou, okamžitou jistotou namalovalo Odalisku a Venuši, impozantní variace ženských aktů mistrů klasicismu a renesance Ingrese a Giorgioneho a rozšiřující pevnou klasickou malbu o uvolněné, radostné polohy. Vznikly i další obrazy, obrysem koncentrovaný figurální portrét Hana a malířsky svrchované Dorty, již zcela osvobozené od dekorativního pozadí.

Už někdy krátce po roce 2000 namaloval Pavel Kříž Nedělní odpoledne. Tím obrazem začíná v jeho tvorbě plnit podnětnou úlohu nálada, atmosféra místa, obecně denní pocity. S okamžitými podněty pro obrazy souvisí přirozeně jejich námětová různost. Jejím důsledkem je definitivní zavržení a rozpad dosud univerzální svazující konstrukce díla, výsledkem rozostření kompozičních hranic, kresby a zrození dojmové, lyricky expresivní malby. Malíř vstupuje do různých stylových vod a rukopisnou i barevnou dikci městských krajin s lidským prvkem mění případ od případu třeba i diametrálně. Pocity a nálady z denního času, atmosférického stavu a konstelace místa však přenáší akvarelem na plátno i papír vždy uvolněně, s malířským gustem.

V posledním roce vytváří inspirace pro své imprese uměle. Programově staví na kontrastu ostrosti a měkkosti forem i linií a v destrukci skutečnosti postupuje dál. Z televizní obrazovky získává fotoaparátem zkomolený libovolný moment reality lidského života nebo prostředí a pomocí počítače zpracovává rozostřené detaily přes optiku oka. Cítí a vnímá tak zprostředkovanou figurální realitu jako abstrakci, stejně jako dříve na stěnách podobnou roli plnící historický ornament. Pavel Kříž uplatňuje od počátku své tvůrčí cesty princip, který je podstatou výtvarného umění, spočívající ve vyváženosti ztělesněné reality – míry její stylizace a dekorativní složky díla. K pochopení a ověření této zásady si dopřál dostatek času, takže vývoj jeho díla probíhal zvolna, s jistotou. Patří k umělcům osvobozeným upřímnou tvůrčí radostí.

Jan Kapusta Ml.

Mikroskopická tkáň obrazů. M.Juříková,1996,galerie Pecka výstava 9X

V galerii Pecka vystavuje od 15. července do 4. srpna malíř Pavel Kříž (nar. 1959). Patří mezi zajímavé solitéry naší současné výtvarné scény. Jeho přítomnost v této galerii potvrzuje dnes již zřejmou a sympatickou snahu majitele a kurátora Jaroslava Pecky o prezentaci pozoruhodných osobností stojících mimo hlavní proudy a tvořících v ústraní. Pavel Kříž hned na počátku své profesionální dráhy stanul na opačném pólu než většina generace osmdesátých let. Soustředil se na kontemplativní malbu shrnující zážitek z urbanistické struktury krajiny. Těžké, zemité tóny se velice záhy odlehčily a do jeho obrazů vstoupila atmosféra podobná meditativnímu tragismu Marka Tobeyho. Avšak tato v podstatě kaligrafická technika má vždy výsostně individuální rukopis i výraz. Pracně a soustředěně budovaná struktura neopouští prostor jeho obrazů dodnes. V roce 1994 se představil v Nové síni zajímavým projektem, v němž využil fotografickou podobiznu. Multiplovaný portrét jedné z prvních hvězd amerického filmu – Glorie Swansonové – obestřel zářivě modrým gestickým předivem. Tehdy zvažoval problém identity prostřednictvím podobizny slavné, avšak mediálně málo exploatované osobnosti. Sériové zmnožení antikvárního portrétu oduševnělé a dnes již tajemstvím opředené herečky vyvolalo oscilaci mezi kategoriemi ztraceného, uplynulého a aktuálního, právě promítnutého času. Z podobných impulsů pocházejí také obrazy cyklu Devět X v galerii Pecka. Autor v něm však na rozdíl od "pilotního" projektu pracuje s dalšími devíti archivními portréty. Jak signalizuje sám název, hodlá tentokrát identitu radikálně popřít. Ta se vytrácí nejen mnohonásobným opakováním a manipulací se snímkem, ale především pod závojem složité partitury autorova rukopisu. Ke každému z portrétů náleží specifický ornamentální rastr i barevný akord. Jen některé detaily podobizen zůstávají nepokryty pavučinou tušových a štětcových tahů a jejich opakovaný výřez je organickou součástí textury každého obrazu. Kříž se opět koncentruje na sám proces vytváření obrazu, jak tomu bylo ještě před prezentací v Nové síni. Přesto však nezůstává jeho obraz jen krásnou materií umně a citlivě navršených struktur. Autor v něm dokáže uplatnit mnoho vrstev vlastní vizuální zkušenosti, která fixuje všechny pozoruhodné struktury kolem nás – v krajině jako celku, v přírodě a jejích detailech, v předmětech a jejich fragmentech. Směrem k divákovi ale pulsuje nejen energie s jakou produkuje téměř mikroskopickou tkáň svých obrazů. Zároveň intuitivně odráží pocit nejistoty a pochybností o pravosti, původnosti a totožnosti, který nás zasáhne spolu s mírným sentimentem nad zjevením minulé identity.

Magdalena Juříková

Bílá jako ornament

Anna Irmanovová, 1998, Galerie Pecka-Bílá

Po sérii modrých a žlutých pláten (vystavovaných v minulých letech), opustil Pavel Kříž problematiku barevné plochy a rozhodl se vyjádřit se jasným a přehledným způsobem. I sám název výstavy, Bílá/White, napovídá o důležitosti opuštění barvy, neboť jak víme, bílá není barvou.

Technika rytmizovaného ornamentu vypadá sice jako zjednodušené vyjadřování, ale při delším pozorování je divák překvapen mírou živelné a dynamické dekorativnosti, se kterou se i na bílé ploše setkává. Záliba v klasicistním ornamentu pobízí Pavla Kříže do větší a větší virtuozity. Jakoby vytvoření samotného ornamentu nebylo již dostatečnou prací samo o sobě, umělec ještě zasazuje do kompozice vzrušivou kresbu, která obraz činí neklidným.

Celá kompozice pak dostává téměř op-artový efekt vlnící se reality. Na rozdíl od kompozic modrých a žlutých, které se zpřítomňují již samotnou barvou, bílé obrazy jsou zrozeny jakoby na hraně skutečnosti.

Fazety na obraze působí jako odraz v různých zrcadlech, jsou a zároveň nejsou zřetelné, vytvářejí nový prostor a nebo jej ještě více zahalují do představ a snů. Spojení kresby a malby asociuje čínskou tušovou malbu, ornament poukazuje na meditativní tvorbu umožňující nekonečný rytmus a pokračování. Výstava by mohla stejně dobře být notovým zápisem nekonečné skladby. Výstava "Bílá" Pavla Kříže je snem o výstavě ornamentální tvorby, která nechce zůstat na rovině dekorativního prvku.

Anna Irmanovová

Uplynulá tvář

Tomáš Pospiszyl, Reflex 1994

Pražský výtvarník Pavel Kříž v galerii Nová síň

Uplynulá tvář

Prázdná galerie je ten nejpustší prostor, jaký si můžeme představit. V prázdné galerii je dokonalé nic, jen ohlušující prázdno a bodavé světlo. Teprve až umělcovy myšlenky, obrazy a sochy přinesou tvary, barvy a život. Prázdná galerie je skořápkou, bublinou, která odděluje okolní svět od světa uměleckého díla a umělce. Musí být schopna nechat si vtisknout umělcovu představu. Venku drobně mží, otevírají se první deštníky. Uvnitř galerie Nová síň je zatím prázdno. Malíř Pavel Kříž má možná větší úspěchy v zahraničí než v Čechách. Pokud má komerční úspěch a počet velkých výstav pro svět a umění vůbec nějaký smysl. Když jsem ho poprvé navštívil v jeho ateliéru, tísnili jsme se v malé místnůstce my dva, desítka obrazů a kreseb plných jemných siločar a třináct set obličejů dnes už polozapomenuté hvězdy Hollywoodu dvacátých let Glorie Swansonové.

Zapomenuté hvězdy

Před více než rokem objevil Pavel kříž v antikvariátu svého přítele soubor dobových pohlednic amerických filmových hvězd němé éry, které ve své době zastupovaly dnešní monografie známých herců a podporovaly v pravém slova smyslu kult jednotlivých hvězd. Jejich jména dnes často neřeknou nic ani filmovému odborníkovi, pod jejich tvářemi si již nevybavíme žádný film, žádný životní příběh. Co však nedokázal čas zastřít ani po sedmdesáti letech, je aureola hvězdy, výjimečnost již zapomenuté tváře. „Když mi byl přidělen termín na výstavu v galerii Nová síň, mohl jsem ho zaplnit svými již hotovými obrazy. Velké bílé stěny galerie mě ale inspirovaly k vytvoření instalace určené právě pro tento a žádný jiný prostor.“ Pavel Kříž se přiznal i k trochu netradiční inspiraci: „V neposlední řadě svoji roli hrála i možnost a chuť využít galerii jako neobvyklý ateliér.“ Podobně jako byla původní pohlednice rozmnožena do tisíců exemplářů, Pavel Kříž chce znásobit fotografickou reprodukci polozapomenuté herečky do obrovských plachet, od podlahy až po strop zaplňující galerii. Hollywoodská hvězda a její pohled, tolik jedinečný, se náhle ocitají v situaci ukřižovaného Krista, kterého jsou najednou v kostele celé stovky. Jak se změní pohled herečky je-li stokrát opakován? Řekne nám něco víc o svém životě, o své dobrovolné a možná nedobrovolné póze? „Nakonec celý projekt vykrystalizoval do devíti set šedesáti osmi tváří Glorie Swansonové, které jsou pověšené ve třech částech na stěny galerie. Slepené fotografie jsem překryl ornamentální přemalbou.“

Tři dny v galerii

Plány se stávají skutečností. Na prázdné a bílé podlaze galerie leží první fotografie a slepují se do finálních plachet o rozměrech šest krát deset metrů. Pavel Kříž má před sebou tři dny a tři noci na dokončení svého díla. Galerie se mění na operační sál, oslnivá a trochu sterilní běloba je narušována pouze postavou umělce a jeho pomocníků. Malíř má teprve teď možnost vidět vznikající dílo ve skutečné velikosti, v měřítku, kterým bude řídit vlastní přemalbu obličejů.Obličeje jsou slepovány vedle sebe a ve svém množství vytvářejí obrazový rastr. V ateliéru se mohla sebelépe teoreticky připravit vlastní instalace výstavy, ale teď jde opravdu do tuhého. Upevnit na stěnu desetimetrovou papírovou plachtu, slepenou ze stovek částí, není jednoduchým úkolem. Ukazuje se, že lišta na uchycení obrazů je v jiné výšce, než si umělec zaměřil před mnoha týdny. Bude nutno změnit způsob zavěšení plachet. Ani umělec neměl představu, jak budou tváře v konečném množství vedle sebe vypadat, může se ukázat, že výsledný efekt bude banální. Možná nebude z technických a časových důvodů reálné vytvořit malbu na celou připravovanou plochu. Fotografie pokrývají podlahu jako koberec. V ruce kyblík s modrou barvou, umělec stojí uprostřed obličejů jako v moři. Ornament se zhušťuje, hladina je neklidná. Ornamenty se lehce vlní nad tisíci tváří jako vlnky moře nad obličejem utonulé.

Poselství

Tisíckrát opakovaná tvář dnes již bezejmenné hollywoodské hvězdy, zachycená neznámým a s největší pravděpodobností dnes již nežijícím fotografem, mechanicky a bez odmlouvání vytištěná anonymním tiskárenským strojem, vypovídá příběh našeho století. Vše, co zbylo, je jen póza, umně naaranžovaný ateliérový snímek, který se dokázal v průběhu let zcela vyprázdnit. Vkládáme si do něho své vlastní výklady, kterým nezbývá než se lišit od skutečnosti, od pravdy. Kolikrát jsme už viděli podobné výčty tváří, stěny plné jmen obětí z koncentračních táborů, stovky, tisíce, miliony různých obličejů, různých osudů a příběhů. Všechny splývají v jednu jedinou, mohou být jednou jedinou tváří nahrazeny. Pavel Kříž se nikdy nesnažil přesně zjistit osudy herečky Glorie Swansonové. Pro jeho dílo to ani není podstatné. Důležitý je její pohled, její osud jako uměle vytvořeného hollywoodského idolu, princip hvězdy, reprodukované božstvo, mýtus pod zvětšovákem.

Tomáš Pospiszyl

P.S. Gloria Swansonová patřila ke královnám filmového Hollywoodu dvacátých let. Začínala jako jedna z legendárních „koupajících se krásek“ Macka Senneta, poté účinkovala i ve filmech Charlieho Chaplina. V první polovině dvacátých let vytvořila celou řadu filmových rolí, ve kterých ztvárňovala ideál moderní emancipované ženy. Příběh stárnoucí herečky si zahrála ve snímku Sunset Boulevard. Gloria Swansonová zemřela roku 1983 ve svých osmdesáti šesti letech. Ještě v roce 1975 účinkovala v populárním katastrofickém filmu Letiště.

Filmové hvězdy stárnou tajně

Petr Nedoma, formálie 1994, atelier

Na počátku byla nám neznámá, ale přesto skutečná žena – herečka. Byla vyfotografována a začala fungovat jako filmová hvězda. Proměnila se v ikonu. Cílem nebylo pouze reprodukovat její tvář a vzhled, i když samotná reprodukce, v případě hvězdy záměrně mnohonásobná, zastavuje čas a proměňuje živou realitu ve znak výrazně aranžovaný, upravovaný a promyšleně manipulovaný k nějakému pomyslnému ideálu. První a rozhodující krok k vytváření aury sakrality formou manipulace se skutečností do formy, tvaru, způsobu ikony, „svatého“ obrazu, idealizované skutečnosti, byl učiněn, mimo jiné, cestou reprodukce. Znak idealizované ženy vytržené z původní jedinečnosti a zároveň všední mnohosti, byl vytvořen manipulací se skutečností a určen k manipulaci se skutečností. Fotografie nějaké skutečné ženy byla určena jako ideál k ovlivňování okolí. Žena se v duchu modernismu stala zástupným znakem, vzorem, ikonou či modlou mnoha dalších žen (a mužů). S určitým časovým odstupem funguje znak, fotografie, jako kterákoliv jiná realita. Třeba svou faktickou existencí obohacenou o rozšířené sematické pole, které se vytvořilo trváním v čase.

Dnes Pavel Kříž tuto realitu předvádí, výtvarně zpracovanou, jako novou realitu s vědomím jejich znakových hodnot. Reference o skutečné ženě na fotografii jsou podružné. Podstatná je realita fotografie, s níž je zacházeno jako s reálně existujícím znakem. „Realita je hra znaků a umění jako hra se znaky je reálné jen jako součást této hry.“ (St. Hubík, postmoderní kultura, str.45) Tato hra nepřináší nová témata, ale odkrývá pouze to, co modernismus soustavně zakrýval ideologizací, která vždy ráda pracuje se znakovým zjednodušováním.

Kříž zcela samozřejmě opouští praxi a práci s živým modelem. Jeho východiskem není „příroda“, ale již jednou zformovaný (a použitý) produkt, jehož původní konkrétnost a jedinečnost v jeho práci zaznívá již jen jako vzdálené echo. Takto uchopená fotografie má mnohem blíže k virtuální realitě dnešním počítačem vytvořeného umělého světa než ke konkrétní ženě kdesi na počátku, o níž navíc téměř s jistotou můžeme říci, že je dnes mrtvá. I přes známý fakt, že filmové hvězdy stárnou tajně. Vytváření idolů, hvězd, znakových figur se dělo zdůrazňováním aury jedinečnosti a neopakovatelnosti, distancí od všedního dne. Zároveň však bylo opět zacíleno do nejvšednějšího dne, kde idol na bázi kontrastu dráždil a nabádal k následování. Tedy, aby se znak stal předobrazem.

Ač se W. Benjamin obával, že snadnou reprodukovatelností se aura jedinečnosti díla vytratí či zruší, masmedia, mezi něž takto užitá fotografie jistě patří, právě naopak nekonečným rozmnožováním auru vytvářela. Skrytý poklad má jen pomyslnou hodnotu. Aura ikony se vytvářela také fyzickou nedostupností skutečné herečky. Vhodně využité relikty magického myšlení ve vrstvách nevědomí konzumentů vykonají své a zástupný obraz začne sám zářit zlatavou září. „Zlatí hadi zlatě kadí“ (P. Nikl).

Dnešním nadužíváním znaků, vytvořených na principu jednoho kódu, se však jejich aura opět vytrácí, znaky se banalizují a rozpouštějí v opětovné všednosti. Kříž postupuje proti proudu tohoto fenoménu. Už jen tím, že použil starou fotografii z doby, kdy ještě nefungovala dnešní nadprodukce. A navíc se opřel o zduchovnění staré fotky v čase, kdy, ač byla fabrickou reprodukcí, se opět jedinečnou se zvýrazněnou aurou. Principem Křížovy práce je reprodukce auratisovaného reprodukovaného obrazu dnes již naprosto indiferentní neznámé ženy. Její tehdejší místo na světě si dnes již jen domýšlíme a je naznačeno pouze formou reprodukovaného portrétu. Tedy podle míry znakovosti jejího zobrazení. Zpětně se snažíme ze znaku rekonstruovat původní neredukovanou realitu.

Současné umění již pracuje na ose znak – znak a nikoliv v modernistickém kódu skutečnost – znak. (Situaci by mohla zkomplikovat úvaha o fotografii, znaku, jako o nové skutečnosti). Ve vztahu znak – znak, kterého si je Kříž plně vědom, odpadá problém reprezentace skutečnosti, či v tomto případě přesněji (dokonce) reprodukce skutečnosti. Podstatné je napětí mezi znakem, původní fotografií, a nově vytvářeným znakem, výtvarným dílem. Kříž tento princip ještě znásobuje nejen zmnožením původního (již jednou reprodukovaného) znaku, ale i vytvářením opakovaných kresebných znaků – rastru obklopujících a překrývajících mnohdy tvář oné divy.

Petr Nedoma